Zuzko, vybojovala jsi zlatou medaili na Mistrovství Evropy EKF, jak to po čase vnímáš?

Je pravda, že mi to ještě tak úplně nedošlo, ale jsem opravdu šťastná, že jsem to dokázala. Vždycky jsem koukala na tyhle finále s otevřenou pusou a říkala si jaké to asi je, když nastupujete a celá hala kouká jenom na vás. Přála jsem si to také zažít a to se mi povedlo. Doufám, že tohle je jen začátek a povede se mi i více takových úspěchu. Vím, že teď to bude hodně těžké. Musím trénovat jednou tolik a stále se zlepšovat.

S jakým cílem jsi odjela na evropský šampionát?

Vše záleží na psychice. Já jsem odjížděla s tím, že bych ráda přivezla placku a udělám pro to maximum. Ano, bylo mi jasné, že je tu velká pravděpodobnost, že vypadnu v prvním kole, ale dokázali to už jiní, tak proč ne já. A v pátek ráno (den kdy jsem závodila) jsem si připadala opravdu sebejistě a věřila jsem si.

Jak probíhala tvá příprava na ME?

Příprava probíhá, dalo by se říct, po celý rok. Ovšem od října loňského roku mi k mým tréninkům, které mám 4x týdně přibyly i další kondiční tréninky, které jsem měla 3x týdně. Bylo to pro mě časově velmi náročné. Ze školy jsem jela rovnou na kondiční trénink, pak na trénink karate a kolem deváté hodiny večer jsem se vracela domu s tím, že můžu vytáhnout sešity a jít se učit. Ačkoli jsem ještě vůbec nevěděla, zdali pojedu, má příprava už probíhala.

Jaká byla cesta ke zlaté medaili?

Před prvním kolem proti Rakušance jsem byla dost nervózní, ale nakonec to skončilo 4:1 v můj prospěch. V druhém kole jsem šla proti Slovince, která je medailistkou z předchozího mistrovství Evropy a výhra 5:0 mě nabudila. 3. kolo opět proti medailistce z Evropy 4:1. Ve 4. kole neboli v semifinále jsem nastoupila proti Francouzce, měla jsem velkou trému, protože jsem jela katu, která je velmi těžká na stabilitu, vše jsem naštěstí ustála a radost z výhry 3:2. Ve finále jsem nastoupila proti, opravdu dobré, závodnici z Turecka, která je medailistkou ze seniorské Evropy. Šla jsem si finále užit, už jsem neměla co ztratit. Výhra 3:2 byl šok. Měla jsem obrovskou radost.

 Porazila jsi hodně favoritek, jaký byl asi nejtěžší a psychicky nejnáročnější zápas z tvého pohledu?

Psychicky nejtěžší je vždycky první kolo. Jela jsem proti závodnici z Rakouska, se kterou jsem jela už v Portugalsku, kde jsem jí porazila. Doufala jsem, že se to povede znovu. Ale nejnáročnější bylo určitě finále. Turecká závodnice je opravdu dobrá a já věděla, že musím být o něco lepší. Už jsem neměla co ztratit, ale ten pocit jak blízko jsem zlaté medaili mě trochu svazoval.

Ve finále jsi porazila tureckou závodnici, jaký to byl pocit?

Já si hlavně nejdřív myslela, že vyhrála ona, jako první jsem totiž viděla 2 modré praporky, teprve potom jsem zahlédla 2 červené a poslední jsem nemohla najít teprve, až když jsem slyšela jásat českou výpravu, tak jsem si všimla, že poslední praporek je červený a já vyhrála. Byl to skvělý pocit.

Jak se ti líbil celý šampionát?

Celkově mé pocity ze šampionátu jsou kladné. Skvělá parta, všichni jsme se navzájem povzbuzovali, drželi při sobě jako tým a celá atmosféra byla super. A k tomu všemu se nám povedlo přivézt dvě medaile: zlato a stříbro, které vybojoval svým výkonem Marek Řeřicha. Pro mě to byl jeden z nejkrásnějších zážitků a děkuju všem, kteří se na něm podíleli.

Je něco, co ti nejvíce utkvělo v hlavě z celého šampionátu?

Těch vzpomínek je spousty, ale jsou dvě chvíle, které mi opravdu utkvěly a jen tak na ně nezapomenu. První byla hnedka po semifinále, když jsem vyhrála 3:2 proti francouzské závodnici a dostala jsem se do finále. Otočila jsem se na trenérku Ivču Keslovou, která byla také hrozně šťastná a já se za ní rozeběhla a objala ji, pak přiběhl ještě Míra Hýsek se slzami v očích a já se neudržela a rozbrečela jsem se taky. Došla jsem do rozcvičovny, která se náhle zaplnila modrými teplákovkami. Celá ta atmosféra byla skvělá. Ovšem ještě jeden okamžik mi opravdu utkvěl v paměti. A to když jsem si stoupla na stupínek a začali hrát českou hymnu. Zaslechla jsem, jak celá reprezentace zpívá, když jsem se koukla na tribunu a uviděla, jak se drží okolo ramen. Teprve v tu chvíli mi začalo docházet, že jsem se stala mistryní Evropy.

Jaké jsou tvé další cíle v tvé sportovní kariéře?

Teď je hlavní prioritou škola. Ale chtěla bych jezdit více na mezinárodní závody. Čeká mě několik soustředění. Ráda bych se nominovala na mistrovství světa, které se bude konat v listopadu na Jakartě a za rok na mistrovství Evropy, kde se pokusím titul obhájit. Jedna věc, kterou bych ráda dodala a to je obrovské DÍÍKY všem trenérům kteří se podíleli na mé přípravě, především celému oddílu Sk Kesl Ryu, kde trénuji pod vedením Karla Kesla i Jindry Pilmanna, který má na tom také velkou zásluhu. Martin Zavoral se kterým jsem měla kondiční přípravu. Ovšem nejvetší poděkováni patří trenérce Ivče Keslové a mým rodičům, bez kterých by to opravdu nešlo.

Rozhovor: Bc. Miroslav Hýsek
Foto: Jaromír Musil